Hlavní menu:

08.06.2008, kategorie: Přednášky

Povolání

Homilie kardinála Tomáše Špidlíka k 10. neděli v mezidobí
Povolání

Povolání - homilie kardinála Tomáše Špidlíka k 10. neděli v mezidobí (8.6.2008)
V Itálii, jako ostatně i v jiných zemích, kolují žerty, ve kterých se seveřané posmívají obyvatelům z jihu a naopak. Tak se např. vypravuje, že někdo z Milána vidí Neapolce, jak se vyhřívá na slunku u moře. Křikne na něho pohoršeně: „Pracovat!“ – „Proč?“ – „Aby ses slušně uživil“. – „Tak to vy pracujete, jenom abyste jedli? Já si naopak práce vážím. Když vidím, že někdo pracuje, dokáži se na něho dívat celé hodiny“.

Proč vlastně máme pracovat? Hlásalo se „Práci čest“, každý na svém místě, takové je povolání člověka. Ale povolání jsou nejrůznějšího druhu. Jak k nim lidé přijdou? Často to bývá docela náhodně. Vzal to, co se nabídlo, aby se uživil, někdy je spokojen, jindy méně. Člověku se totiž některá práce líbí, k jiné se necítí povolaným. Každý by si totiž své povolání rád vybral svobodně podle svých náklonností. Ale i ty někdy zklamou, časem pozná, že si své místo vybral špatně, že se tomu nehodí.

Aby se předešlo omylům, jsou v Americe psychologické ústavy, kde mladého kandidáta zkoumají podle různých reakcí, aby mu řekli, k čemu se hodí a k čemu je naopak neschopný. V poslední době zavedli psychologické zkoušky i pro ty, kdo si chtějí vybrat povolání duchovní, vstoupit do semináře nebo do řeholní společnosti. Na kolik je to oprávněné? Vždyť jsme vždycky slyšeli, že je duchovní povolání od Boha samého a ten si vybírá, koho on sám chce. Volá ho, má tedy povolání. Jak ten problém osvětlit teologicky?

Nejdříve musíme konstatovat, že tu jde o dva různé postoje. Z lidského hlediska člověk nejprve existuje, je takový jaký je, podle toho si hledí vybrat své povolání. Boží pohled je jiný. On existenci dává, tvoří. Když umělec tvoří, má od počátku před očima jistý cíl, tvoří k tomu nebo k něčemu jinému. Velký umělec Boží, Stvořitel nebe i země, netvoří nic nadarmo nebo náhodně. Všichni lidé už přicházejí na svět s jistým povoláním, posláním. Dostávají tedy od Boha všechny možnosti, aby je uskutečnili. Teologové to osvětlují příkladem Panny Marie, která byla povolána, aby se stala matkou Spasitele. Někteří zbožní autoři to vysvětlovali takto. Byla dívka čistá, neposkvrněná, zalíbila se Božím očím, proto si ji vybral za matku Krista. Zní to pěkně, ale je to uvažování příliš lidské. Mariologové uvádějí postoj opačný. Bůh volil pozemskou matku pro svého Syna. K tomu ji stvořil a uchránil ji neposkvrněnou, aby toho povolání byla hodnou. Všecko v jejím životě k tomu směřovalo.

Zdá se to odvážné, ale nakonec musíme uznat, že to platí pro každého člověka. Ve velkém divadle světových dějin má každý svou vlastní úlohu a k vystoupení na jeviště má svůj čas i slova jsou mu určeny, která má recitovat. Dalo by se to ilustrovat ještě jedním přirovnáním. Představme si, že ředitel radiového programu zavolá nějakou známou osobnost a navrhne jí, aby něco řekla posluchačům. Když se dotyčný ptá, o čem by měl mluvit, dostane odpověď: „Vyberte si téma, jaké chcete vy sám, podle svého osobního vkusu, já vám dávám dnešní večer k disposici půl hodiny. Vy sám nejlépe odhadnete, co za tu dobu dokážete souvisle rozvinout.“ Ale je také jiný případ. Týž ředitel se obrátí na jiného člověka: „Poslyšte, potřebovali bychom někoho schopného, kdo by naším posluchačům pověděl o dnešní situaci v Africe. Zdá se mně, že vy byste byl k tomu nejvhodnější. Dávám k disposici tolik času, kolik vy sám potřebujete, abyste téma dobře rozvedl, aby to bylo něco uceleného.“ Ten první případ by odpovídal tomu, co jsme nazvali povolání z hlediska profánního, čistě lidského. Rozvážný člověk odhadne, že může podle svého zdraví počítat přibližně s tolika a tolika léty života, rozmyslí si, k čemu je má použít. Druhý případ je charakteristický pro povolání Boží. Kristus poslal apoštoly do celého světa, aby mu vydali svědectví. Každý z nich dostal tedy tolik života a tolik síly a možností, aby svůj úkol mohl splnit.

A v jaké situaci jsme my? Jde-li o povolání k duchovnímu stavu, uznáváme, že tu musí být pevné přesvědčení, že ho Bůh k tomu volá. Bude to obtížné, ale zkušený duchovní otec kandidáta ujistí: „Neboj se, jsem přesvědčen, že to povolání máš, můžeš si tedy být jist, že ti Pán Bůh pomůže, abys je uskutečnil.“ Ale teď se dostavuje poslední docela konkrétní otázka: Jak se to povolání pozná? V normálních okolnostech se projeví vnitřní přitažlivostí k tomu stavu, která se stává stálou. K tomu pak se připojí vnější okolnosti, které jakoby samy vedly. Kandidát se sám podiví, jak se to přihodilo, že se setkal např. s tou a s tou osobou, která ho zavedla na to místo.

Ale to nemíníme nyní rozvádět, bylo by to dlouhé. Zůstaňme raději u původní otázky. Rozlišili jsme dvojí pohled na volbu povolání: jeden je čistě lidský, druhý je z hlediska Božího. Máme z toho usoudit, že ten druhý pohled se uskutečňuje jenom v povolání k duchovnímu stavu nebo platí pro všechny? Věříme, že Boží prozřetelnost řídí celý svět a miluje všechny lidi. Proto také určuje každému člověku jeho místo ve velké mozaice dějin. Ale jak je ten dotyčný pozná? Podobně jak tomu je při povolání duchovním. Člověk cítí k jistému zaměstnání stálou náklonnost a vnější okolnosti mu umožní, že tu touhu může uskutečnit. Smíří se tedy s tou skutečností a je přesvědčen, že je na svém místě. To pak dává velký klid a chuť k práci. Co si tedy lepšího může přát? Proto se už sv. Augustin modlíval: „Poruč mně, Bože,co chceš ty, ale dej mi i sílu, abych to mohl vykonat!“ A všichni normální křesťané myslí podobně. Modlí se, aby jim ukázal Pán Bůh jasně, co mají dělat a aby měli dost síly to uskutečnit. Pak se spojí Boží požehnání s lidským přičiněním, životní cesta se stává svatou a duchovní, i kdyby navenek vypadala všedně a práce sama těší.


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |