Hlavní menu:

31.01.2008, autor: P. Jan Pavlík, SJ, kategorie: Přednášky

K pastoraci povolání

Z přednášky otce Jana Pavlíka, SJ, k pastoraci povolání 31. 1. 2008 na Velehradě
P. Jan Pavlík, SJ

Na úvod výrok sv. Jana Boska: „Každý okamžik v životě člověka je důležitý.“

A výrok sv. Františka Saleského z jeho - pořád nedoceněné - knížky Filotea (Úvod do zbožného života): „Naše dokonalost na tomto světě je v tom, že zápasíme s nedokonalostí.“

K otázce povolání bych především rád i ze zkušenosti za prvé řekl: nejenom povolání, ale duchovní život vůbec spočívá ve srovnání rytmu obyčejného života, kterým žije ten který věk a ti lidé v něm v určitém společenství, s rytmem Božím. A v tom bývá největší problém, protože rytmus Boží je jiný a vždycky, v každé době, i v této naší moderní či už postmoderní, je největším problémem srovnat se s Božím rytmem.

Co je naprosto vlastní Božímu rytmu, to je věčnost - Bůh má čas. A my jsme tak časní(!) – jen na pár hodin a dnů lidského života – že podléháme stále rychlosti toho, jak nám čas ubíhá pod rukama, a tak se to vždy nějakým způsobem objevuje i v našem duchovním životě. Otázka souladu rytmu Božího je ale dnes mnohem závažnějším problémem, než tomu byl třeba za mých časů. Říkával jsem bohoslovcům, že já jsem to měl snazší, než to mají oni, a to proto, že když jsem se chtěl dostat na Svatý Kopeček, tak jsem musel v námaze odšlapat z Olomouce 8 km tam a dalších 8 km zpátky. A věděl jsem, že každý zážitek se platí nějakou námahou, nějakým úsilím, nějakým zápasem a bojem s únavou, nechutí a s leností apod. Tak to je dnes především otázka oněch snadností. To je problém povolání našich, které prožíváme my, a problém povolání, kterým snad máme nějakým způsobem sloužit nebo pomáhat, aby se uskutečnila.

Všecko je snadné. V tom obyčejném životě sednu do letadla a za pár hodin jsem kdesi na druhém konci světa. To v nás nenápadně působí a my chceme i do duchovního života přenést snadnost, jednoduchost - tak jak mohu sednout kamsi, hned se objevit jinde; mám vše po ruce. Jak se dá všechno lehce uskutečnit, tak si myslíme, že se dá uskutečnit duchovní život a povolání - a to nejde. Ten Boží rytmus je neměnný. (Příklad: putování Božího lidu cik-cak po poušti, aby se naučili čekat na zaslíbenou zemi, aby se mohli více radovat z toho okamžiku, že se jim už dostalo naplnění.)

To považuji za jeden z největších problémů pro osobní život dnes. – Musí se na něj vynaložit mnohem větší úsilí, než tomu bylo za nás. Jak jsem řekl – a trvám na tom – že jsem to měl snadnější!

Ale protože to bylo snadnější, tím víc si musíme uvědomit, jak je třeba pomáhat k tomu, aby se onen rytmus Boží stal rytmem našeho života a duchovního povolání. - Umění čekat. Umění přijímat skromně svoje představy i o svém duchovním pokroku a čeho jsme schopni dosáhnout.

A to druhé: Benedikt XVI. říká: Krize naší doby závisí hlavně na faktu, že se nám namlouvá, abychom uvěřili, že lze stát se lidmi bez sebeovládání, bez trpělivosti, zříkání a námahy přemáhání; že není nutná oběť, aby se dodržely přijaté závazky, ani úsilí trpělivě snášet napětí mezi tím, čím by člověk měl být a čím skutečně je. Člověk, který je zbaven veškeré námahy a přenesen do zalíbené země svých snů, ztrácí to, co má nejcharakterističtějšího - ztratí sám sebe. Ve skutečnosti člověk není vykoupen, leč skrze kříž a přijetím utrpení svého i světa, ve spojení s Kristovým utrpením. Jen tak se stane svobodným. Všechny ostatní pohodlnější a snadnější nabídky jsou určeny ke ztroskotání.

A tak je tu druhá otázka, kterou považuji za velký problém: vyučování k velké osobní oběti, jíž jsme zapojeni do nejhlubšího tajemství Boha a do tajemství Krista, kterým je kříž.

A proto pro duchovní povolání je nesmírně nutná velká láska k Eucharistii, ve které je zpřítomněn kříž; účast na eucharistii a oběti Kristově zpřítomněné v pokrmu nebo v klanění stále utvrzuje člověka v nutnosti žít utrpení a srovnávat se s Kristem v této lásce ke kříži. Jedině tak se dá žít.

Víte, kdybych měl říci ze svého života jedno velké Laudatio (chvála) - je to letos 70 roků, co jsem začal svoje duchovní povolání jako bohoslovec brněnského alumnátu. Náš spirituál do nás vložil tuto velikou lásku k eucharistii. To mi pomohlo v dalším životě vyrovnávat se se svými chybami, kterých taky nebylo málo, s nedostatečností, nebo frustrací, když člověk ztrácel dech, když jsem přes 40 let žil svůj kněžský život jenom službou „načerno“. A přece to byla síla, která spočívala v jednom: Milujte a naučte se milovat mši svatou! Tehdy je člověk prost jakékoliv možné frustrace. V každé možnosti odsloužit jednu jedinou mši svatou jsem úžasně cenným a velice potřebným člověkem pro tento svět.

Oběť Kristova, oběť kříže, oběť zpřítomňovaná Eucharistií a živá v našem vztahu dává člověku smysl v jednotlivých situacích duchovního povolání, vlastních poklesů i vlastní bezmocnosti, dává umět ji přijmout a překonat.

A to třetí: K tomu mě přivedla slova nového generála Tovaryšstva v homilii po jeho zvolení: Včera jsem hovořil s jedním z vás a vzpomínal jsem na doby, kdy jsem měl určitou zkušenost s migranty. Jeden zážitek se mi obzvláště vryl do paměti. Jedna Filipínka - on byl také 6 roků v Manile, jinak většinou v Japonsku – měla velké těžkosti a mnoho vytrpěla při své snaze integrovat se v Japonsku a najít svou životní cestu. Jednoho dne se setkala s jinou Filipínkou, která ji žádala o radu: „Mám potíže se svým manželem. Nevím, zda se mám dát rozvést, nebo pokračovat“ – A potom následovala lavina problémů, které jsou bohužel tak běžné.

A ta první jí odpověděla: „Nevím, co bych Ti teď poradila, ale pojď se mnou do kostela a pomodlíme se, protože nám chudým pomáhá pouze Bůh.“ To mě náramně dojalo, protože je to pravda. Pro chudé je silou jenom Bůh. Pro nás je silou pouze Bůh! Pro obětavou službu bez výhrad je silou pouze Bůh.

A v tom vidím nutnou podmínku: v oblasti duchovního povolání musíme jít do kostela a tam se modlit a poznat, že jsme chudí (v tom materiálním smyslu toho máme až moc), chudí i na ta povolání, chudí na ducha velké horlivosti a obětavosti. Až s pokorou přijmeme to, že jsme chudí, tak budeme jistě vědět, že pouze Bůh nás může obohatit.

Za mých mladých let se slavily jako velké dny kněžské čtvrtky. Na kněžský čtvrtek byla mše sv. a hodinová adorace, prosili jsme za kněze a za duchovní povolání - a kostel býval plný. Liturgickou reformou zmizely kvatembry – kvatembrové dny středa, pátek a sobota, kvatembrové dny postní a svatodušní. Tyto dny byly takzvanými řádnými dny svěcení. Byly spojeny s postem, a to alespoň od masa. Tak se spojila modlitba za duchovní povolání a za kněze s postem. Ten dával jakousi „injekci“ modlitbě, aby byla pronikavější; aby něco mohla znamenat. Problém je tedy vrátit samy sebe víc k modlitbě za uskutečňování a dovršování našeho povolání, protože to není věc jednou získaná a daná. Je nutná stálá formace, která musí fungovat. Pokud nefunguje, zůstává se na místě nebo se jde zpátky – a spíš se opravdu jde zpátky! Slabostí lidské přirozenosti ani zkostnatělý člověk na tom samém místě nezůstane, protože je člověkem pohybu. Schází-li modlitba a půst, kterými stále prosí za uskutečnění a dovršení svého povolání, nemá na pohyb dopředu, a proto jde zpátky. A to jsou ta neštěstí, která nám, zasvěceným lidem, berou tu základní skutečnost radosti.

S radostí říkám: jsem letos 65 let knězem a 61 let řeholníkem-jezuitou. Byl jsem a jsem šťastným knězem. Mým patronem je sv. Jan a já miluji 1. kapitolu, jak se setkal sv. Jan s Pánem Ježíšem a jak s ním byli doma. To musí být něco: s Ježíšem doma! To ne jen to, že ho ctí, uznává, slyší, ale být s ním doma. A Ondřej jde k Petrovi: Našli jsme Mesiáše! – To nám chybí. To na nás mnozí nevidí. Tam je první a základní krok pastorace povolání - aby bylo v zasvěceném životě co nejméně lidí, kteří jsou tak strašně unavení, tak strašně utahaní. Kdo za váma pude?!

A tu se ukazuje další důležitá skutečnost: je třeba rozlišovat, že na všecko nestačíme, a pokorně to říct sám sobě a všem: NESTAČÍME! Ne se pořád jen honit a šponovat, protože dnes je mnoho možností a potřeb, ale - nestačíme. Jestli budeme pořád jen chtít všechno stačit, tak nebudeme stačit ani to, co dnes ještě stačíme.

Proto nastupuje v otázce pastorace povolání jiná okolnost, aby všichni – ať už jsou to diecézní kněží nebo řeholníci či řeholnice různých zasvěcení – rozlišovali, že všechno nemohou, naučili se vybírat priority a uměli nechávat něco pro Pána Boha. Nechtít ho ve všem suplovat – to totiž přináší tu přirozenou únavu - a v ní jsme protivní, místo toho, abychom byli radostní a podmaniví a radostní. = Rozlišovat, abychom volili i méně, ale vážně - tak, abychom to mohli uskutečnit. Abychom měli ducha radosti z toho, že se něco děje, ne že se děje všechno. Neberme se tak strašně vážně! Nedělejme se důležitými! Berme všechno poctivě, tak, jak můžeme a jsme schopni, a pak se uskuteční víc, než jsme schopni.

Buďte nároční spíš na začátku. Protože je těch povolání méně - a bude jich ještě méně, proto je potřeba zvýšenou náročnost na začátku. My to děláme opačně: z radosti, že máme zas nějakou tu dušičku, tak ztrácíme smysl pro náročnost. A život pak jim tu náročnost dá, a oni ji neunesou. A věší potom své povolání na hřebík. Opak je nutný! Na začátku být laskavě trpělivě mírně, ale náročný, aby se už od počátku určitá náročnost stala vlastní onomu člověku, který to povolání bude žít, a tím bude za své povolání zodpovědný a ony situace pokušení, kterých je za život dost a dost, překoná.

Povolání vyprošují od prvního počátku maminky. Kde jsou? Starejte se o ně víc než o to získat další povolání. Zjistíte-li, že se někde maminky ve společenství modlí za své děti, tak se mezi ně nějak vetřete a pomozte jim, aby také prosily za možné povolání. Je to Boží dar a my nemůžeme dělat nic, než pomoci, aby někdo natáhl svou ruku a onen dar nestrčil kamsi do skříně, ale aby ho přijal a z něho se těšil.

To je však jen začátek. Od své maminky jsem nikdy neslyšel, že bych se mohl stát knězem. Když jsem se jí ale svěřil s tím, že bych rád knězem byl, řekla mi: „Synku, víš ty, co je to být knězem?“ – Opáčil jsem otázkou: „A Ty to víš?“ – „No, nevím to úplně přesně, ale já si myslím, že kněz je člověk, který vzal starost Pána Ježíše o spásu světa za svou.“

My máme veliký sklon starat se o to, aby svět byl lepší, lidé vychovanější, hodnější. To je jeden z omylů! Jde o spásu – světa a duší! Kdo se dá očarovat spásou, kterou přinesl Pán, tak bude i lepším. Přesun od služby spáse světa ke službě humanitní či sociální je opět něčím alarmujícím.

Další praktické podněty: vést ministranty; vést lidi k pravidelné svátosti smíření, aby překonávali bariéry a získávali jakousi jistotu, že mají někoho, za kým mohou přijít, komu se mohou otevřít a kdo jim je k dispozici.


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |