Hlavní menu:

Podmenu:

Vybrané myšlenky papeže Benedikta XVI.

Proč Králové ze vzdálených zemí šli do Betléma? Odpověď je spojená s tajemstvím „hvězdy“, kterou viděli a kterou poznali jako „hvězdu židovského Krále“, tedy jako znamení narození Mesiáše (srov. Mt 2,2). Jejich cesta tedy byla provázena nadějí, že hvězda by měla být potvrzením a průvodcem na jejich cestě k „židovskému králi“, ke královskému úřadu samého Boha. Králové vyšli, protože měli velikou touhu, která je přiměla opustit všechno a vyjít. Bylo to jakoby očekávali tuto hvězdu odjakživa. Jakoby tato cesta byla odvždy zapsána v jejich srdcích, a která se nyní konečně uskutečnila. Drazí přátelé, to je tajemství povolání; tajemství, které se týká života každého křesťana, ale které se projevuje zřetelněji v těch, které Kristus zve, aby opustili všechno a následovali ho výlučným způsobem. (Benedikt XVI., 19.8. 2005)


„Žeň je velká“ – slyšeli jsme před chvílí v evangeliu. Nejen ve chvílích, kdy byl Ježíš v Palestině, ale i dnes v srdcích lidí roste žeň. Existuje očekávání slova, které není jenom slovem, ale božskou láskou, která přesahuje nahodilou existenci. Žeň existuje, ano, ale Bůh chce lidi, kteří řeknou „ano“, kteří budou spolupracovat i na žních pro věčnost, aby nastoupilo nové společenství radosti a lásky. Nelze jako u managmentu dělat nějaký nábor. Povolání je v srdci člověka. Musíme prosit Boha, žádat jej: probuď srdce lidí. A kdo jej objevil, musí o něm svědčit... Musíme se obracet k srdci Pána žně, aby dal uzrát hlubokému „ano“ v srdcích lidí, aby nám pomohl překonat trápení a těžkosti, aby se lidem dostávalo světla a lásky Boží.

Je však třeba mít vždycky na paměti to, co říká náš biblický text: je to „Pán žně“, který „posílá“ dělníka na svou žeň (Mt 9,38). Ježíš svým učedníkům nedal za úkol jít a povolávat další dobrovolníky nebo organizovat náborovou kampaň k získání nových vstupů, nýbrž „prosit“ Boha. Co to znamená? Má se snad pastorace povolání omezovat pouze na modlitbu? Samozřejmě ne. „Prosit pána žně“ znamená něco hlubšího: jenom zůstane-li se v intimním společenství s Pánem žně, jenom žije-li se, takříkajíc, v ponoření do jeho „Srdce“, které je plné lásky a soucitu s lidstvem, může to přitáhnout jiné dělníky k práci pro Boží království. Nejde tedy o úsilí v rámci logiky čísel a efektivity, ale milosti a daru. Jde o úsilí uvnitř logiky zrna, které přináší mnohý užitek právě ve chvíli, kdy mizí v zemi a umírá. (Benedikt XVI., 14.9.2006)


Matouš ve svém evangeliu zaznamenává otázku, která hořela v srdcích svatých Tří Králů: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ (Mt 2,2) Jeho hledání bylo důvodem, proč se vydali na dlouhou cestu až do Jeruzaléma. Museli kvůli tomu snášet obtíže a nepohodlí, nepodlehnout malomyslnosti a pokušení vrátit se kudy přišli. A když už byli blízko cíli, neměli žádnou jinou otázku, než právě tuto. Také my jsme přišli do Kolína, protože jsme v srdci pocítili stejně naléhavou otázku, i když třeba jinak formulovanou, stejnou jako tu, která pobízela ony muže z Východu, aby se vydali na cestu. Pravda, my už dnes nehledáme krále, ale máme obavy o situaci na světě a ptáme se: Kde mám hledat kriteria pro svůj život, kde najít kritéria, pro zodpovědnou spolupráci na budování přítomnosti a budoucnosti našeho světa? Komu mohu důvěřovat, komu se mohu svěřit? Kde je Ten, kdo mi může nabídnout odpověď, která by uspokojila očekávání mého srdce? Když si klademe podobné otázky, znamená to především poznání, že cesta není u konce dokud jsme nepotkali Toho, který má moc obnovit universální království spravedlnosti a míru, po kterém lidé touží, ale nedokáží ho vybudovat sami. Když si klademe takové otázky, znamená to, že hledáme Někoho, kdo neklame a nemůže klamat, a proto je s to nabídnout jistotu natolik pevnou, že stojí za to pro ni žít nebo, je-li to potřeba, i zemřít.

Když se na obzoru naší existence objeví podobná odpověď, musíme, drazí přátelé, umět učinit nezbytnou volbu. Je to stejné, jako když se ocitneme na rozcestí a rozhodujeme se, jakou cestou se vydáme. Tu, kterou nám vemlouvají naše vášně nebo onu, kterou ukazuje hvězda zářící v našem svědomí? Králové uslyšeli odpověď: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka“ (Mt 2,5) a rozhodli se pokračovat v cestě, ve světle tohoto slova vytrvat až do konce. Z Jeruzaléma šli do Betléma, neboli řídili se tím slovem, které jim ukazovalo, kde je Král Židů, jehož hledali, až se nakonec setkali s oním Králem, který je zároveň Beránkem Božím, který snímá hříchy světa.

Tato slova jsou adresována také nám. Také my musíme učinit svou volbu. Ve skutečnosti nemusíme chodit daleko. Právě toto je zkušenost, kterou máme při účasti na každé Eucharistii. Při každé mši nás totiž setkání s Božím slovem uvádí k eucharistickému stolu, ke společenství s Kristem. Na oltáři je přítomen Ten, kterého Tři Králové spatřili položeného na slámě: Kristus, živý chléb, který sestoupil z nebes, aby dal život světu, pravý Beránek, který dává svůj život za spásu lidstva. Osvíceni Slovem, právě v Betlémě – tedy v „Domě chleba“ – můžeme prožít vzrušující setkání s nepředstavitelnou velikostí Boha, který se snížil natolik, že se nám ukázal v chlévě a dal se nám jako pokrm na oltáři...

Drazí mladí, štěstí, které hledáte, štěstí, které máte právo zakusit, má jméno a má tvář – Ježíše Nazaretského, skrytého v eucharistii. jedině on dává lidstvu plnost života! Spolu s Marií řekněte své „ano“ tomuto Bohu, který vám chce dát sebe sama. Opakuji vám dnes to, co jsem řekl na začátku svého pontifikátu: „Kdo dovolí Kristu, aby vstoupil do jeho života, nic neztrácí, nic – vůbec nic z toho, co činí život svobodný, krásný a velký. Jedině v tomto přátelství se dokořán rozevírají brány života. Jedině v tomto přátelství se uvolňují skutečně veliké možnosti člověka. Jedině v tomto přátelství zakoušíme to, co je krásné a co osvobozuje“ (Homilie u příležitosti zahájení služby Nejvyššího Pastýře, 24. dubna 2005). Můžete si být zcela jisti: Kristus nebere nic z toho, co v sobě nesete krásného a velkého, naopak všechno to dovádí k dokonalosti pro slávu Boží, pro štěstí člověka a pro spásu světa. Vybízím vás, abyste se v těchto dnech nešetřili síly a nasadili se bezvýhradně pro službu Kristu, ať to stojí co to stojí. Setkání s Ježíšem Kristem vám dovolí zakusit vnitřní radost z jeho živé a oživující přítomnosti, abyste pak o ní mohli svědčit ve svém okolí. (Benedikt XVI., 18.8.2005)


Kandidátům svátosti biřmování i vám všem, drazí mladí přátelé, bych rád řekl: Upřete své zraky k Panně Marii a z jejího přitakání se i vy naučte přitakávat božskému povolání. Duch svatý vstupuje do našeho života do té míry, do jaké mu otevíráme svá srdce naším „ano“. Čím je toto přitakání plnější, tím je plnější jeho přítomnost. Ke snadnějšímu pochopení lze přihlédnout k jedné velmi prosté skutečnosti: ke světlu. Jsou-li okenice hermeticky uzavřeny, ani nejostřejší slunce nemůže osvítit dům. Existuje-li malá mezera, pronikne tam paprsek, pootevře-li se okenice, začíná se pokoj prosvětlovat, ale pouze jsou úplně rozevřeny mohou sluneční paprsky prostor osvěcovat i zahřívat. Drazí přátelé! Marie je pozdravena andělem jako „milostiplná“, což znamená právě toto: její srdce a její život jsou naprosto otevřeny Bohu a proto cele prostoupeny jeho milostí. Kéž vám Ona pomáhá, abyste se sami stali svobodným a naprostým přitakáním Bohu a abyste mohli být obnoveni, ba proměněni světlem a radostí Ducha svatého. (Benedikt XVI., 13.12.2007)


Drazí mladí... přišli jste na toto místo pokojného, autentického a radostného setkání z mnoha různých důvodů: někdo proto, že patří k nějaké skupině, někdo byl pozván přítelem, někdo z vnitřního přesvědčení, někdo s pochybnostmi v srdci, někdo jen se zvědavostí… Ať už je ale důvod, který vás sem přivedl, jakýkoliv, mohu vám říci, že dohromady nás sem v podstatě přivedl Duch svatý. Ano, je tomu právě tak. Přivedl vás sem Duch, přišli jste sem se svými pochybnostmi i vašimi jistotami, vašimi radostmi i starostmi. Je nyní na vás, abyste otevřeli svá srdce a všechno nabídli Ježíšovi.

Řekněte mu: hle, tady jsem, jistě ještě nejsem takový, jakým bys mne chtěl mít ty, nedokážu plně pochopit ani sebe sama, ale s tvou pomocí jsem připraven tě následovat. Pane Ježíši, tento večer bych s tebou chtěl mluvit a vzít si za svůj onen vnitřní postoj a důvěřivou oddanost ženy, která před dvěma tisíci lety řekla své „ano“ Bohu Otci, který ji vybral, aby byla tvou Matkou. Otec si ji vybral, protože je chápavá a poslušná k jeho vůli. Jako ona, jako ona mladičká Maria, každý z vás, drazí mladí přátelé, řekněte Bohu s vírou: „Hle, ať se mi stane podle tvého slova“!

... Nechte mne, abych vám je tento večer zopakoval: každý z vás, pokud zůstane sjednocen s Kristem, může dosáhnout velkých věcí. Proto, drazí přátelé, můžete bez obav snít s otevřenýma očima velké projekty dobra a nemusíte se nechat odrazovat obtížemi. Kristus má ve vás důvěru a touží, abyste každý z vás mohl uskutečnit svůj nejušlechtilejší a nejvznešenější sen autentického štěstí. Nic je nemožné tomu, kdo důvěřuje Bohu a svěřuje se mu. Hleďte na mladou Marii! Anděl ji postavil před něco vskutku nepochopitelného: podílet se tím nejúžasnějším způsobem na velkolepém Božím plánu, na spáse lidstva. Tohoto návrhu se Maria zalekla, když pomyslela na nepatrnost svojí existence před Boží všemohoucností, a ptala se: jak je to možné, proč právě já? Byla však ochotna splnit božskou vůli a pohotově pronesla své „ano“, které změnilo její život i dějiny celého lidstva. A díky jejímu „ano“ se i my dnes večer tady setkáváme.

Kladu si otázku a ptám se vás: mohou se požadavky, s nimiž se na nás obrací Bůh, ať už se zdají jakkoli náročné, vůbec někdy srovnávat s tím, co žádal Bůh na mladičké Marii? Drazí chlapci a děvčata, učme se od Marie říkat „ano“, protože ona opravdu ví, co to znamená velkodušně odpovědět na Pánovy návrhy. Maria zná, drazí mladí, vaše nejvznešenější a nejhlubší očekávání. Zná dobře, zejména, vaši velkou touhu po lásce, vaši potřebu milovat a být milováni. Budete-li na ni hledět a chápavě ji následovat, objevíte krásu lásky, nikoli oné lásku typu „použij a zahoď“, přechodné a klamné vězeňkyně sobecké a materialistické mentality, ale lásku opravdovou a hlubokou. Každý chlapec a každé děvče na prahu svého života chovají v hloubi svého srdce sen o lásce, která dá plný smysl jejich budoucnosti. Mnozí z nich naleznou jeho splnění ve volbě manželství a vytvoření rodiny, kde je láska mezi mužem a ženou žita jako vzájemný a trvalý dar, jako definitivní dar, jenž je zpečetěn přitakáním proneseným před Bohem v den svatby, „ano“ vysloveným na celý život. Dobře vím, že tento sen je co do uskutečnění dnes stále méně snadný. Kolik je kolem nás selhání v lásce! Kolik manželských párů sklání hlavy, vzdává to a rozvádí se!...

Před tolika selháními nezřídka vyvstává otázka: jsem já lepší než moji přátelé a moji rodiče, kteří se pokusili a nedokázali to? Proč bych já, právě já, měl dokázat to, co mnozí jiní vzdali?

Tato lidská obava může zablokovat i odvážného ducha, ale tuto nastávající noc, drazí mladí přátelé, Maria u prahů svého Svatého domku, každému z vás opakuje slova, s nimiž se na ni samotnou obrátil Anděl: Nebojte se! Nemějte strach! Duch svatý je s vámi a nikdy vás neopustí. Tomu, kdo důvěřuje v Boha, není nic nemožné. Platí to pro ty, kterým je určen život manželský, a tím víc pro ty, kterým Bůh navrhuje život totálního odstupu od dober této země, aby byli na plno oddáni jeho Království. Mezi vámi jsou někteří, kteří vykročili ke kněžství, k zasvěcenému životu; někteří touží být misionáři, i když vědí kolik a jaká rizika to obnáší. Myslím na kněze, řeholníky i laické misionáře... Drazí mladí, pokud vás Pán povolá žít niterněji v jeho službách, odpovězte velkodušně. Buďte si jisti tím, že život darovaný Bohu není nikdy promarněn. (Benedikt XVI., 1.9.2007)


Drazí rodiče, pravděpodobně vy jste nejvíce ze všech překvapeni, co se stalo a co se děje ve vašich synech. Snad jste si představovali jiné poslání, než je to, pro které se připravují. Kdo ví, kolikrát se k nim v myšlenkách vracíte, znovu a znovu vzpomínáte na to, jak byli dětmi, pak chlapci; někdy na chvíle, kdy se projevily první známky povolání nebo v některém případě na léta, kdy se zdálo, že váš syn je daleko od církve. Co se to stalo? Která setkání ovlivnila jejich rozhodnutí? Jaká vnitřní světla ukázala směr jejich putování. Jak mohli opustit životní vyhlídky, leckdy i slibné, aby zvolili vstoupit do semináře? Pohleďme na Marii! Evangelium nám ukazuje, že také ona si mnohokrát musela klást otázky o svém Synu Ježíšovi a dlouho nad ním rozmýšlet (srov. Lk 2, 19.51).

Je nevyhnutné, že povolání synů se nějaký způsobe stane i povoláním rodičů. Snažíce se je pochopit a sledovat jejich cestu, i vy, drazí otcové a drahé matky, jste se mnohokrát stali součástí putování, během kterého se vaše víra posílila a obnovila. Začali jste se podílet na úchvatném dobrodružství svých synů. Vždyť i když se zdá, že život kněze nepřitahuje zájem většiny lidí, ve skutečnosti se jedná o nejzajímavější dobrodružství a světu nejpotřebnější, dobrodružství ukázat a zpřítomňovat plnost života, po níž všichni touží. Je to velmi náročné dobrodružství a ani by tomu nemohlo být jinak, protože kněz je povolán napodobovat Ježíše, „který nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20, 28). (Benedikt XVI., 1.2.2008)


Poslední poselství, které bych vám rad svěřil se týká péče o povolání ke kněžství a zasvěcenému životu: víme všichni kolik jich má církvev zapotřebí! Aby se taková povolání rodila a dozrávala, aby se povolané osoby udržovaly stále hodné svého povolání, v tom má rozhodují roli modlitba, která by neměla chybět v žádné rodině a křesťanském společenství. Avšak je také základní svědectví života kněží, řeholníků a řeholnic, radost, kterou vyjadřují nad tím, že je Pán povolal. A stejně podstatný je příklad, který dostávají děti ve vlastní rodině a přesvědčení samých rodin, že i pro ně je povolání vlastních dětí velkým darem Pána. Rozhodnutí pro panenství z lásky k Bohu a bratřím je velkým darem Pána. Volba panictví z lásky k Bohu a bratřím, jak ji vyžaduje kněžství a zasvěcený život, stojí spolu se zhodnocením křesťanského manželství: jedno i druhé, dvěma rozdílnými a doplňujícími se způsoby čini jakýmsi způsobem viditelné tajemství smlouvy Boha se svým lidem. (Benedikt XVI., 6.6.2005)


Vím, drazí bratři, že se snažíte doprovázet s otcovskou láskou své kněze i komunity zasvěcených osob. Jsou to dary, které Kristus, Dobrý Pastýř, poskytuje skrze vaši službu českému národu. Líčili jste mi s pochopením situaci kleru a řeholníků a představovali jste mi je jako aktivní, pracovité, a ukázněné osoby žijící v jednotě. S vámi vyjadřuji hlubokou vděčnost Pánu, za tuto skutečnost pro církev tak významnou. Tento obraz, který skýtá důvody k útěše, však nesmí dát zapomenout na jiné aspekty, které vzbuzují pochopitelné starosti. Především nedostatek kněží: je to údaj, který vás právem vede k tomu, abyste věnovali zvláštní péči pastoraci duchovních povolání. Také z tohoto hlediska nasazení pro výchovu solidních křesťanských rodin se ukazuje zvláště důležité pro život církve, protože na rodině závisí možnost spoléhat na nové zdravé a velkomyslné generace, jakož i ukazovat jim krásu života zcela zasvěceného Kristu a bratřím. Plným právem jste tedy stanovili za přednostní bod svého úsilí péči o rodiny jak ty, které se teprve utvářejí tak ty, které již vytvořené možná prodělávají těžkosti. Rodina, jež je na přirozené úrovni buňkou společnosti, na nadpřirozené je základní školou křesťanské výchovy. (Z promluvy Benedikta XVI. k biskupům České republiky na závěr Ad Limina Apostolorum – 18.11.2005)


... láska Boha, který „ztratil sebe sama“ pro nás, aby se nám daroval, nám dává vnitřní svobodu náš život ztratit, abychom právě tak nalezli život věčný. Účast na této lásce dala také Marii sílu bezvýhradného „ano“. Před uctivou a jemnocitnou láskou Boha, který k uskutečnění svého plánu spásy očekává svobodnou spolupráci svého stvoření, mohla Nejsvětější Panna odložit veškeré váhání a s důvěrou odevzdat sebe samu do jeho rukou. Plně disponibilní, naprosto otevřená ve svém nitru a svobodná od sebe samé, dala Bohu možnost, aby ji naplnil svou Láskou, Duchem svatým. Maria tak mohla přijmout do svého nitra Božího Syna a darovat světu Spasitele, který se Jí daroval.

I nám byl slavením Eucharistie dnes dán Boží Syn. Kdo přistoupil ke svatému přijímání nese nyní v sobě zvláštním způsobem vzkříšeného Pána. Jako jej Maria nosila ve svém lůně - bezbrannou maličkou lidskou bytost, zcela závislou na blahovůli matky - tak se Ježíš Kristus pod způsobou chleba svěřil vám, drazí bratři a sestry. Milujte Jej jako Jej milovala Maria! Neste Ho lidem jako Ho Maria nesla k Alžbětě a vzbudila v ní jásot a radost! Nejsvětější Panna darovala Slovu Božímu lidské tělo, aby mohl vstoupit do světa. Darujte také vy vaše tělo Pánu a čiňte ho neustále nástrojem lásky Boží, chrámem Ducha svatého! Neste světu Neděli a nezměrný dal, kterým je!

Prosme Marii, aby nás učila stávat se jako Ona svobodnými od nás samých, abychom v ochotě být k dispozici Bohu nalezli naši pravou svobodu, pravý život i autentickou a trvalou radost.“ (Benedikt XVI., 8.9.2007)


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |